|
Expedice Zéland 2008 - Náčelník 2008
Jako učiteli a zároveň jedinému členu naší výpravy na Zéland, připadl mi úkol vést deník. Tady je:
12.2.2008 úterý Na letiště v Sydney je to kousek. Nejprve autobusem a potom dvě zastávky vlakem. Zéland je jiný stát, i když v rámci Commonwealthu, takže celní i pasová k. Po přistání v Christchurch, drobné trable s hledáním báglu a ukazováním zpáteční letenky a několika zapřísáhnutí, že tady NEbudu pracovat, autobusem na hotel. Na Novém Zélandě je velmi dobrá síť "levných" hotelů" (ubytoven). Backpackers hostely jsou čisté, prostorné a vybavené. Místnosti s palandami od 4 do 12 lůžek, kuchyň vybyvená nádobím, TV a internet samozřejmostí. Cena za noc 25 - 30 dolarů (kurz 1:15). Pár drobných na prádelnu a net a jste denně na 500,-Kč. To je to nejobyčejnější. Dá se tu i kempovat, je to ještě levnější. Jídlo a pití jako v Chorvatsku, takže pálka. Pivo v hospodě 5 - 8 NZD, taky nic moc.
Na hotel jsem se dostal ve 2 ráno a v 8 už v autobuse směr sever - Kakouira. Dlouhá pláž z černých oblázků, rozbouřené moře, pár domků a koleje. Dříve to bývala velrybářská osada, teď vozí turisty lodí, aby se na kytovce podívali zblízka. Výlet stojí 150. Moje cesta trvá 19 dnů a hlavním místem bude ledovec Franc Josef na západním pobřeží a potom výstup na sopku na severním ostrově. Pokud bych se měl účastnit jen části nabídky na každé zastávce, cesta po ostrovech by stála 100 tisíc korun a to je moc.
14.2.2008 čtvrtek Celodenní trápení autobusem s rozbitou klimatizací až do národního parku Abel Tassman, vesnice Maharau. Ubytování na farmě - milé a příjemné. Moře a zelené hory porostlé džunglí. Učastníci zájezdu se večer u piva konečně trochu sbližují. Japonsko, Anglie, Wales, Brazílie, Itálie, Švýcarsko, Canada, Česko a jiná verbež se tady sešla. Batůžkáři, vzpomínám na film The Beach.
Počasí na Zélandu je proměnlivé během minut. Vyrážím ráno v drobném dešti na jih k přírodnímu útvaru - Split Apple (rozdělené jablko), než dojdu k moři, už to svítí. Ke kameni je to kousek, asi 5 km. Protože je odliv (moře se stáhlo o několik set metrů), zkracuji si cestu napříč zálivem po krásné písčité plaži (2km). Ačkoliv jsem učitel zeměpisu, neuvědomil jsem si, že po odlivu obvykle nastává příliv. Sleva, kterou jsem dostal, nebyla zadarmo. Už jsem byl u protějšího břehu a přišlo to náhle, jako když někdo pustí kohoutek. Skříplo mě to mezi balvany a protože jsem nechtěl riskovat utopení foto výbavy, rozhodl jsem se vystoupat po úbočí, až na hřeben a na cestu. Cesta dlouhá 200m mi trvala skoro hodinu. Prales - džungle - křoví a námaha. Dolů k jablku to bylo jen 15 min. Prasklý kámen je kus od břehu. Svítilo sluníčko, tak jsem tam doplaval. Zpátky na farmu jsem ovšem musel šlapat pěkně kolem zálivu. Taky hezký.
16.2.2008 sobota Celý den autobusem napříč národním parkem do místa (města) Barrytown. Proleželá matrace, hnusný pivo a mušky, co koušou. Ani večerní párty s komickými převleky (všichni kluci byli za holky a opačně) nepřerazila mojí trudomyslnost. Nemám ani míč. No, nevím, jak to dopadne, zítra pokračujeme dál směrem k ledovci France Josefa (opravdu se tak jmenuje, Cimrman má prsty ve všem).
Po včerejší opici většiny účastníků vyjíždíme až po poledni. Několikrát zastávka na focení (řeka, vodopád, most, jeskyně). Ve vesnici Franz Josef, která je pod ledovcem, ubytování v backpackeru. Jako městečko: domky, sruby, restaurace, prádelna, sauna, kuchyň, net a co já vím ještě všechno. Taky lidí spoustu.
Vstávám v 7. Venku je šmourno mlhavě a vrcholky kopců zaplivány mrakovými chrchlanci. Nedá se nic dělat, Pepyk, musíš. Autobus k ledovci je za 12 dolců (dvě piva), takže to tam nakopu a ty čtyři kiláčky indiánským během za půl hoďky. Nápisy DANGER a žluté pásky zakazující vstup vnímám jako pozvánku a jen mě navnadí. Polosuchým korytem řeky až k díře pod ledem (tak 200m, blíže je to opravdu o „obličej“). V řece z ledovce jsou metrové kusy ledu a rozpouštějí se jen velmi pomalu. Za chvíli poznám proč. Na pravé straně ve skále jsem viděl provazový most. Je to Robert’s track, cesta která je uzavřená kvůli sesuté skále a padajícímu kamení. Když se dostanu 3 km dolů po proudu po šutrech, napojím se na track a za 2 hod budu na vyhlídce. Řeka se od France Josefa dělí do několika potoků, které se různě spojují a rozdělují. Ty menší přeskakuji skrčkou a ty větší brodím po kolena. Je to studený tak, že to pálí. Levý břeh je sesutý a vypadá jako by to mělo spadnout celý. Posledních 150m během skokem z balvanu na balvan a hlavně se neohlížet. Četl jsem v Učitelských novinách jednou článek o tom, že lavinu může spustit jediný uvolněný kámen. Po mostě se napojím na stezku a pak už jen běžet přítmím pralesa. Každých 100m teče skálou potůček. Chlemstám vodu z tůněk, běžím lesem potichu a směji se nahlas. Vyhlídka dobrá, jen ta oblaka, jen ta oblaka...
19.2.2008 úterý To cestování busem je fakt podfuck. Většinu dne si protrpím v hrkavé plečce a venku hezky. Další nocleh Makarura. Docela dobrý.
20.2.2008 středa Konečně Queenstown a sluníčko. Vypadá to jako ve Švýcarsku, včetně cen. Zítra ráno se drápu na místní velehoru Ben Lomond (1746 m.n.m.). Průvodce říká: extrémně nebezpečné, jen pro velmi trénované, doporučujeme průvodce, čas na výstup a sestup 8 hodin.
Tak já jsem se tam vypravil a nahoře jsem byl za 2,5 hodiny a dole za 1,5. Svižným tempem horského myslivce (čerta). Cestou, když jsem se kochal pohledem na panoramata z filmu Pán prstenů, mě předběhl kluk o berlích, co měl nohu v sádře. Zítra uzavřu okruh cestou do Christchurch a mažu na Severní ostrov na sopku.
Máme větší autobus, ale taky více lidí. Jedeme skrze hory, je vidět Mount Cook (asi 3500). Uvnitř ostrova je plošina s velmi příznivým klimatem a úrodnou půdou. Roste tady všechno: réva, broskve, jablka, třešně, pomeranče, růže a tak. Vodní nádrž je umělá a velká. V Chistchurch jdu do botanický, skleník je zavřenej, ale v parku jsou STROMY. K večeři mám skopové kotletky. Jehněčí je zde levnější než kuře a nemá chybu. Kupuji ho velmi často, už mi z toho roste bradka, ze spaní bečím a tý tlustý Němce, co sedí ve předu, jsem vyhrožoval, že ji potrkám...Uk! Uk!
23.2.2008 sobota Kakouira. Tady už jsem jednou byl, jen přespím a dál na sever.
24.2.2008 neděle Po celodenním deštivém cestování a plavbě trajektem zůstávám na noc ve Wellingtonnu a zítra od rána do večera až do Aucklandu.
25.2.2008 pondělí To je strašný, ten autobus. Dneska to bylo 600 km za deset hodin. Klimoška šla jen na 50% a svítilo slunce. Ovšem, projížděli jsme přes národní park se sopkami a musím říct, už se tam těším (taky se tam točil Prsten a ve skutečnosti to vypadá skoro jako v kině). Na pokoji v bacpackeru je s námi nějaká potrhlá babička (55 - 65 let). Bydlí tam už tři měsíce, dvanáct let nepracovala a medituje. No to je něco pro mě. Nafouk jsem jí hlavu, jak balón. Viděla mě, jak si v kuchyni vařím mušle na pivu a strašně se divila, že mají nazelenalý povrch. Okamžitě jsem jí vysvětlil svojí teorii jednosměrného přenosu energie časem. Zelené škeble se vyskytují pouze na Zélandě a v Grónsku, což je zajímavé. Mimochodem, podle toho dostaly také obě země jméno (Greenland - Grónsko, Zéland - Zéland). Je to proto, že odtávající voda z polárních ledovců, stará možná i miliony let, obsahuje z minulosti dnes zatím neznámý prvek, který se jinak brzy rozpadá a pouze tento druh škeblí jej dokáže vstřebat. Důsledkem je potom zabarvení do zelena. Konzumace těchto mlžů, nejenom že podporuje jejich vymírání, ale pomáhá také obnovovat dávné instinkty našich předků, zanesené civilizačním humusem. Důkazem jsou například telepatické schopnosti zdejších Maorů a Aborginců, kteří tyto živočichy, kromě lidského masa, pravidelně zařazují do svého jídelníčku. Už jsem se nadechoval, že jí vysvětlím podstatu holotropního píchání, ale Švédi mě, smějíce se v křečích, odtáhli do baru.
Nezabukoval jsem si autobus na dnešní ráno, byl plný, takže jsem zůstal trčet v Aucklandu, což jsem nechtěl. Dopoledne couračka přístavem, po obědě MOTAT (muzeum dopravy a techniky). Část letecká se mi líbila velice, zbytek byl pro sedmou B. Velice povrchní.
Přejeli jsme do Hahei (4 hod). Hezká pláž, osvěžující moře, horké prameny a večer bude bárbikjů - stejk, brambory ve šplupce a grilovaný kukuřičný klas. Krásně jsem si zaplaval na pláži s děravými skálami. Voda byla osvěžující (19 stupňů).
Raglan. Nejhezčí ubytovaní na cestě po Zélandu. V pralese nad pláží, čisté, prostorné a byla tam i kytara a BBQ, provazová prolézačka a lanovka. Na pláž daleko, ale stála za to. Vlny běžely odhadem 300 metrů z moře konstantně a rozmazávaly se pozvolna na padesátimetrovém pruhu pláže z černého hladkého písku. Voda mohla mít tak 18 - 20. Fotka žádná, CANON zůstal v hotelu. Na pokoji se 150 kilovým Amíkem, co chrápal (150 DB). Nešlo to. Němec, co tam spal, se raději zastřelil (zjistil jsem to až ráno - výstřel nebyl slyšet) a já nad ránem utekl do pralesa. Náhodou jsem si s sebou vzal batůžek s foto vercajkem a vyplatilo se. Zažít východ slunce v džungli nad pláží je nepopsatelné. Skoro stejně, jako srpnové ráno na sudu u táboráku někde na zahradě. Tak jsem to párkrát zmáčknul.
Rotorua. Místní Maorské centrum. 65 dolců (večere, ubytování, snídaně a večer vystoupení místní mládeže). Předražené a vystupující evidentně unavení. Dokola kol bažina a pastviny. Na pláž asi 300 metrů - nic moc. Vřele nedoporučuji. Za trest jsme se museli učit tanec hrůzy a šklebit se při tom.
Počasí se zkazilo. Chčije (doslova). Zbylo mi posledních 2,5 dne na přechod NP Tongarino. Ubytování v Taupo - backpacker, plno, malá kuchyň, špína, bar v řízemí - kravál, na pokoji 3 Irky (25 let, já na ně mám fakt smůlu). Celou noc couraly nachcaný do baru a zpět, v pokoji bordel jako kurva. O půlnoci jedna z nich volala mámě do Irska. Hodinu a půl ječela do telefonu, že to dneska dostala, a že je z toho celá nakřivo. Myslel jsem, že poslouchám 14-ti letou holku ze zvláštní školy.
Chčije a chčije. Přechod parku a sopky jsem propásl. Když prší, je cesta zavřená a doprava nefunguje (je to 40 km daleko). Bylo mi do breku. Postával jsem celý den venku a kouřil. Zítra v poledne zpět do Aucklandu a do pryč. Tenhle vejlet se teda moc nevyvedl (ten konec hlavně). No jo, no. To víte, že ne… Byl jsem se alespoň podívat na bahenní sopku a Huka vodopády.
3.3.2008 pondělí Ráno byla obloha úplně modrá. V půl osmé jsem mazal do přístavu a pokoušel se přemluvit pilota hydroplánu, aby se mnou udělal přelet parku mezi sopkama. Stojí to 270 NZD, dal bych je. Nejde to. V horách prý z oblohy padají hovna s hákama a musí být dva platící. Taky mu prý není dobře (táhlo z něj pivo). Je fakt, že na obzoru se to černalo, ale jak jsem ho včera večer viděl přistávat (skákal po jezeře, jako dobře hozená žabka), myslím, že by mu pár turbulencí mezi skálami nevadilo. Tak snad jindy.
|
